Svačinka

 

x

Svačinka

Pondělí

K nám do firmy nastoupila nová kolegyně. 

Dveře kanceláře šéfa, pana Štědrého, se otevřely tak zprudka, že jsme málem přišli šokem a úlekem o pár nových monitorů. Vyšel vzpřímeně následován vystrašeně se rozhlížející slečnou v růžovém vytahaném svetru s károvanou delší sukní a mastnými černými dlouhými vlasy. Měla výrazné lícní kosti, skoro bych řekla, že byla vidět i lebka prosvítající její světlou kůží. Modrošedivé oči mrkaly vystrašně po zvednutých hlavách, které jsme měli všichni vystrčené z kójí našich kanceláří. Museli jsme vypadat jako zvědavé surikaty.

,,Dámy a pánové, představuji vám novou podporu našeho týmu – je to nový finanční analitik Štěpánka Zlesová. Prosím, abyste k ní byli všichni vstřícní. Je to její první práce ve firmě jako jsme my. Vzpomeňte si, jaký byl váš první den zde!“založil si ruce za záda a houpal se při svém proslovu dopředu a dozadu, jak mu tlusté tělo dovolovalo.

Kanceláří se rozlehlo přitákávání. Jen jsem se trochu skrčila za mini zídku kancláře, hodila pohledem po starší kolegyni Markétě sídlící napravo a protočila oči. Jen se bezhlasně uchechtla až jí ve slunci zazářily zlaté naušnice, které byly jejím poznávacím znamením.

,,Jsem ráda, že souhlasíte a proto poprosím naši milou Martinu, která má čas protáčet oči, aby ji tady provedla a ukázala ji její kancelář po Davidovi. Děkuji a teď do práce!“uchechtl se pan Štědrý a než jsem stačila zareagovat, byl zpět za dveřmi své kanceláře. Netušila jsem, jak to dělá. Jak může všechno i za zdmi vidět.

Markéta se rozesmála přes celou kancelář a já se jen zvedla ze židle, abych přijmula trest.

Štěpánka tam pořád stála bez hnutí. Jen těkala očima po každé hlavě, které stále nakukovaly z kójí. No, doufala jsem, že se nesloží ještě před obědem.

,,Já – já.. jsem moc ráda, že jsem tady s vámi všemi.“promluvila do ticha, které doplňoval jen Markéty utichající smích. Měla vysoký pisklavý hlas. Uklonila se všem, rychle se vztyčila a rozběhla se směrem ke mně. Proběhla kolem mé kanceláře nalevo do Davidovy bývalé kanceláře a ztratila se za rohem. Tím mě i ostatní překvapila. Jak mohla vědět, že je tohle její kancelář?

,,Já – já jsem se tu stavila už o víkendu, abych se podívala, zda se mi sem vejde můj počítač, takže vím, kde mám kancelář a i kde je všechno ostatním!“najednou zprudka vykoukla z kanceláře mým směrem a s jiskrou v očích mrkla. ,,Takže mi to tu nemusíš ukazovat, Martino.“ A opět se ztratila za zdmi kóje. Bylo slyšet, že tam něco vytahuje ze sáčků. V kójích okolo bylo takové ticho, že by se dalo krájet. Ani nevím, zda byl ve vzduchu cítit strach nebo napětí či co – ale ne! Najednou mi to došlo! Byla to vůně čerstvého skladkého pečiva! To byla ta vůně!

,,Prosím, pojďte si nabídnout! Pro všechny jsem připravila menší svačinku na uvítanou!“vyskočila zpět do chodby mezi nás s dvěma velkými talíři obloženými sladkými koblihami, dortíky, bábovkou a donuty.

,,Neváhejte! Velmi ráda peču, ale sama to všechno nesním! Pojďte si nabídnout!“přešla rychlými kroky dozadu ke stolu, kde máme kávovar. Všechno položila bez problémů a aniž by jí něco spadlo. Poté se skoro jako tancující baletka otočila, mastnými vlasy se otřela o sluneční paprsky, které prosvítaly dovnitř okny a opět se uklonila: ,,Nenechte se pobízet! Snídaně je základem každého dne!“

Vůně byla neskutečná. V paprscích slunce se vše krásně lesklo, svítilo a dodávalo sladkostem ještě větší lahodnost. Dál nemusela pobízet. Všichni z kanceláře jsme se rozběhli k talířům. Neváhali jsme a brali to skoro po třech.

Já teda ne. Nejsem zrovna nejhubenější, takže jsem si vzala jeden donut posypaný jakýmsi karamelovým posypem s kokosem a spokojeně jsem se usadila do své kanceláře. Štěpánka mi vážně zpříjemnila den – nejen tím, že ji nemusím nikde provádět, ale i tou skvělou sladkostí!

Úterý

Štěpánka mezi nás zapadla rychle. Na to, že je u nás druhý den, nemůže to být lepší. Nejen že zpřístupnila svými počítačovými kouzly nějaké servery, které jsme potřebovali – na finančního analitika toho věděla až moc!, ale taky si dovolila nám opět donést skvělou snídani!

Tentokrát udělala vlastní brownies s karamelem a bílou čokoládou. Z tří plných plechů nezbylo vůbec nic!

Neodolala jsem se a ke své nechutné černé kávě – ano, k hubnutí patří vynechat cukr a mléko – jsem si dala dva kousky těch úžasných brownies. Neodolala jsem. Proč taky? Celá kancelář si dává – já si přeci musela dát taky! Navíc budeme tlustí všichni a ne jen já.

Nemohla jsem se nabažit. Ale chuť skvělá a neodolatelná, že.. ano, kdyby zbylo, dala bych si ještě kus!

Během dvaceti minut, kterých jsem koukala do monitoru a snažila se přijít na to, jak nabídnout naši nabídku nové firmě, jsem začala cítit únavu. Přesně tohle jsou ty debilní hubnoucí praktiky!

Přestanete snídat a, když už si dáte jen něco malého k snídani, už po jídle usínáte!

Zavrtěla jsem zprudka hlavou, abych se znovu soustředila na práci. Jen jsem mrkla, už jsem cítila, jak mi víčka padají k zemi. Jen tak-tak jsem se zastavila nad klávesnici!

Pomalu jsem se rozhlédla napravo, zda mě neviděla Markéta – ta, ale měla spoustu práce s lakováním svých nehtů na černo. Přetočila jsem se nalevo a potkala se očima se Štěpánkou. Dlouhé bledé prsty měla položené na klávesnici, hlavu pootočenou mým směrema, stále mastné vlasy jí padaly na stůl a potutelně se usmívala až jí přes spodní ret vykukoval jeden špičák. Ona mě viděla! A já si připadala tak trapně!

Postavila jsem se. Potřebuju si opláchnout obličej studeno vodou! To je ono! Nemůžu tady přeci spát. Co kdybych přišel Štědrý a viděl mě? To by byl průšvih! Udělala jsem krok ze své kanceláře, když mi do cesty nečekaně vešel Kamil – z první kóje vepředu.

,,Štěpánko! Měl bych na tebe žádost! Mohla bys mi upéct do zítra, pokud to budeš stíhat, nějaké ty skvělé koblihy, cos tu měla v pondělí? Chtěl bych je dovézt rodině!“

Dál jsem neposlouchala, navíc by to bylo neslušné a vydala se směrem na wc na chodbě.

Bílá místnost s děsivým počtem zrcadel. Světla tak bílá a tak prudká, že na sobě vidíte všechno, i to, co při jiném světle nepoznáte – nemluvím jen o vousech nad rty, či černých tečkách nebo beďarech, ale toho tuku všude. V oblečení vypadáme dobře. Přijdete do takového místa a najednou to vidíte – nemáte hubené ruce, ale tlusté suky tvrdého salámu! Nebo se objeví dvojitá brada, o které jste nevěděli!

A co teprve to nafouklé břicho, které se snaží procpat ven košilí, kterou drží statečně jen a pouze knoflíky?

,,Jsem nechutná!“procedila jsem skrze zuby a začala si vyčítat ty brownies. Sklonila jsem hlavu, abych se nemusela dívat na ten nechutný odraz. Pustila jsem vodu a musela ještě ironicky poznamenat: ,,Nejen nechutná, ale kvůli své chuti po sladkém i unavená, sakra!“ A chrstla jsem si studenou vodu do obličeje.

,,Nejsi nechutná. Jsi krásná, Martino.“promluvil za mnou Štěpánky hlas. Nadskočila jsem tak vyděšeně, že jsem vykřikla. Otočila jsem se k ní. Dívala se na mě s jedním koutkem rtů zvednutým, oči schované pod vlasy. Vypadala stydlivě.

Cítila jsem zlost. Jak se sem dostala, proč jsem jí neslyšela a jak dlouho už tady je?

,,Nech mě být. Prosím,“otočila jsem se zpět ke svému odrazu. Vadilo mi, že mě někdo slyší a vidí v tomhle stavu. Cítila jsem, jak mi vbíhají slzy do očí.

,,Chtěla bych vypadat jako ty, Martino,“promluvila do dalšího ticha. ,,Jsi krásná.“

Nadechla jsem se, abych jí vmetla do tváře, aby vypadla pryč a nechala mě samotnou, ale zpoza dveří se ozval dusot, poté se zprudka rozrazily dveře a dovnitř vběhla Jana z personálního oddělení. Překvapeně se zastavila, na svých velkých ústech měla položenou ruku, podívala se na nás obě a poté začala i přes ruku na ústech zvracet. Vyletělo to z ní jako špunt ze šampaňského. Všechny barvy duhy –od zelené (to bylo to sypání ze včerejších koblih) přes modrou (náplň do donutů) až po rudou. Vonělo to sladce ne kysele. Ale pak jsem si uvědomila, že ta rudá není žádná poleva, ale je to krev. Místnost se začala plnit železitou vůní. A z Jany to nepřestávalo létat ven. Padla na tlustá kolena tak silně, že zaduněa zrcadla. Zněla jako pářící se kočky. Slzy jí smáčely tvář, rozmázavaly makeup a dělaly z ní příšeru.

,,To bude dobré, Jani. To musí ven!“zareagovala Štěpánka a usadila se k ní na zem. Pomohla jí na nohy jako by Jana nic nevážila. Jana byla nejtlustší z naší kanceláře – pokud jde o ženy. ,,Pomůžu ti, nepřestávej!“ A odtáhla ji do jedné kabinky, kde blicí tanec pokračoval.

Nemohla jsem se přestat dívat na tu změť jídla a krve na bílé podlaze. Vypadalo to jako umělecké dílo, kdyby to teda nevyšlo z Jany.

Středa

Dozvěděla jsem se, že Jana se vyblila zpodoby a Štěpánka jí pomohla dojet k lékaři. Upřímně i přes to, že mě Štěpánka včera viděla v té nejhorší chvíli a měla jsem na ni vztek, jsem musela přiznat, že to, co pro Janu bylo neskutečné.

Jany místo v kóji dneska bylo prázdné a u stolečku s kávou a další porcí sladkých palačinek od Štěpánky, co udělala, se nemluvilo o ničem jiném. Tedy ne jen o Janě, ale i o tom, jak statečné musely být úklizečky, které se daly do úklidu toho, co po Janě zbylo. To byly hrdinky včerejšího dne.

Když jsem usrkávala kávu – opět jen černou a hnusnou a nedopřála si ani jednu palačinku, přemýšlela jsem nad tím, zda nebylo něco špatného v tom těstě či polevě, co udělala Štěpánka. Ale hned jsem zavrtěla hlavou. Rozhlížela jsem se po spolupracovnících, kteří si brali jídlo po třech a nikdo jiný kromě Jany nechyběl. Nemohla to tedy být otrava. Prostě jí to nesedlo.

,,Jana je teda na nemocenské?“polkla jsem černou tekutinu a rozhlédla se snídajících spolupracovních kolem sebe. Markéta, která si zrovna odkašlala až jí od pusy odletěla sprška moučkového cukru, přikývla a s plnou pusou řekla: ,,Ano, Štěpánka říkala, že doktor, co Janu ošetřoval, nebyl moc nadšený z té krve, co vyzvracela a nechal si ji ještě dneska v nemocnici na pozorování. Ale po prvních testech nebyla v ohrožení života.“

,,Štěpánka je fakt super, že tam s ní byla.“potvrdila jsem a sledovala jsem odraz v kávě.

,,Ano, Štěpánka je super. Divím se, že Janu unesla až do auta. Dokonce ani nechtěla, abychom jí pomohli!“rozesmál se David a poplácal se po svém pivním pupku.

,,Ale co teprve tahle domácí mangová marmeláda od Štěpánky! Ta je super!“

Odešla jsem, protože se mi začal stahovat žaludek, když mluvili o jídle. Vešla jsem do kóje a překvapeně se zarazila. Na stole před klávesnicí jsem měla položený úplně totožný donut, který jsem měla v pondělí. A u něj vzkaz na žlutém lístečku: Omlouvám se za včerejšek. Štěpánka

Otočila jsem se k její kóji, ale ta byla prázdná.

Pousmála jsem se. Neměla bych se na ní zlobit. Každý se vidíme jinak. Já jsem nechutná tlustá bečka a nevidím se krásná. Ona jen řekla svůj názor. Musela jsem to přijmout. Lísteček jsem si založila do šuplíku stolu.

Hladově jsem se zadívala na donut. Voněl tak lahodně. Žaludek byl rozhodnut. Zavřela jsem oči, zprudka do plic vdechla vůni donutu, otevřela šuplík a poslepu ho hodila rovnou za lístečkem.

Čtvrtek

Kancelář byla dneska podivně prázdná. Napočítala jsem asi devět prázdných kójí ze třiceti. U stolu s kávou ležely už dva prázdné talíře od sladkých croiassantů, jeden stále v obležení. Markét si dávala na talířek už třetí.

,,Teda, tady je to dneska nějaké mrtvé. Že by se covid vracel zpět?“přistoupila jsem blíž, abych si nalila trochu kávy. Markét se jen pousmála, tentokrát polkla než odpověděla: ,,No, většina to svádí na chřipku, ale já si myslím, že se jim prostě nechce makat.“ Většina spolustojících jen s plnými ústy příkývla.

,,Takže jsme vlastně elita, která drží tuhle společnost, co?“vmísila ke k nám blíž Štěpánka stojící za mnou. Jen jsem se pousmála a udělala jí místo vedle mě. Popostrčila jsem Markét. Překvapeně jsem vykulila oči. Když jsem do ní vrazila bokem, zabořila jsem se tukových váčků jako mám já. Možná trochu větších. Nenápadně jsem zvedla hrnek ke svým ústům, abych se mohla podívat na její tělo znovu. Ano, teď jsem to viděla v plné kráse. Markét vždy nosila vytahané sukně a vytahané svetry, teď ale nebyly tak volné. Ona se zakulatila! A jak! Její oblíbené náušnice visely na vytahanějších lalůčcích, dokonce jsem takhle zblízka viděla i podbradek! Až jsem si to styděla připustit, ale ona byla tlustší jak já! Ani jsem si nevšimla, že by to tak přeháněla s tím jídlem. I když...

,,Ano, jak říkáš – elita!“vyprskla kus těsta Markét. Všichni u stolku se rozesmáli.

,,Jsme tak šťastní po těch tvých snídaních, že se pořád smějeme, Štěpánko!“

,,Tohle nám tu chybělo. Někdo, kdo by se o nás takhle staral!“

,,Ano, měla bys mít pekařství!“

Kolegové se skoro překřikovali, aby Štěpánku pochválili. Ona se jen schovávala za vlasy a pousmívala se.

,,Když dovolíte, zmizím – káva začíná působit.“odložila konečně Markét talíř a prošla kolem nás směrem ven k záchodům.

,,Taky mě omluvte.“Štěpánka odložila svůj hrnek a taky se vydala stejným směrem jako Markét.

Seděla jsem v kanceláři, koukala do monitoru a snažila se něco dělat. Pořád mi nešlo na mysl, jak mohla Markét tak ztloustnout. Přemýšlela jsem nad tím možná až moc. Každý může ztoustnout, je to jen otázka těla. S Markét jsem nikdy nemluvila o hubnutí či váze. Možná spadá do té skupiny lidí, co rychle naberou a pak to zase rychle shodí.

Někdy jsem si říkala, že by bylo lepší, kdybych se s tím někomu svěřila. Jak mě štve, že ať dělám, co dělám, jsem stále taková, jaká být nechci. Ale koho by to zajímalo?

Jdi do fitka. Nejez maso. Nejez chleba. Nejez housky. Buď vegetarián. Znáte to.

Ale třeba by mi mohla Markét – když jsem se přetočila nevědomě k její kóji, došlo mi, že je stále prázdná. Na hodinách bylo 10:20. To už byla hodinu na wc? Nestalo se jí něco?

Po zátylku mi přeběhla husí kůže. Netušila jsem, kde se vzala, ale otočila jsem hlavu nalevo – Štěpánčina kóje byla taky prázdná.

Místnost byla prázdná. U umyvadel nikdo nebyl. Vešla jsem dovnitř, abych viděla i ke kabinkám. Tři ze čtyř byly otevřené a prázdné. Ta poslední byla zavřená. Světlo nad ní podivně blikalo.

Udělala jsem jeden tichý krok blíž ke kabinkách a zaposlouchala se. Přes tlumené hučení klimatizace jsem slyšela podivné vzdychání a něco podobné mlaskání.

,,Markét? Jsi tady?“odkašlala jsem si statečně a zvyky rázem utichly. Světlo nad kabinkou v tu samou chvíli přestalo blikat.

V tichosti a bez dechu jsem stála ještě minutu. Udělala jsem další krok.

,,Markét?“

Záchod někdo spláchl. Málem se mi zastavilo srdce, jak jsem se lekla. Tělo chtělo utéct, ale mysl chtěla vědět, kdo je tak neslušný, že ani neodpoví na dotaz. Dveře se otevřely až bouchly o stěnu vedle. Přikrčila jsem se. Místnost se topila v napětí jako by měl přijít nějaký útok. Moje tělo to cítilo.

,,Pročpak ji hledáš, Martino?“vykoukla zpoza dveří Štěpánka. Její oči svítily. Přímo zářily!

Vytančila z kabinky. Vypadala spokojeně. Skoro bych řekla uspokojeně! Nebo že by byla něčím nadopovaná?

,,Hm? Tak proč?“přešla k umyvadlům, aniž by se na mě přestala dívat skrze odraz. Nemrkala.

,,Před hodinou odešla a ještě se nevrátila. Nebyla tu náhodou s tebou?“přetrhla jsem náš oční kontakt a podívala se ke kabinkám, které zely prázdnotou.

,,Nebylo jí dobře. Povídaly jsme si, ona pak dostala strašný průjem a odešla domů. Právě jsem to šla říct Štědrému.“vypla vodu a oklepala si ruce.

,,A proč se nestavila pro své věci v kóji?“

Štěpánka se rozesmála. Ten smích nebyl milý, skoro bych řekla posměšný. Otřela si zbytek vody do svetru a přešla dvěma kroky rovnou ke mně. Naklonila se mi k uchu a zašeptala: ,,No, řekněme, že jí sračka trochu popohnala. Nikdy jsi průjem neměla? Myslím si, že věci jsou to poslední, co tě zajímá.“

Pak kolem mě prošla, stále se uchechtávající.

Když za sebou zavřela dveře, pocit strachu odešel. Na jednu stranu to, co říkala, dáválo smysl. Ale kdyby šla domů, nepotřebovala by klíče? Nebo snad stále bydlí s tím nerdem, co sedí doma a vydělává hraním her? Nebo snad šla k doktorovi? A proč tu byla Štěpánka tak dlouho?

Nebo jsem byla tak zabraná do svých myšlenek a práce tak moc, že jsem ji neslyšela přicházet už dříve?

Světlo nad zadní kabinkou jednou zablikalo a já vyděšeně vykřikla. Hned jsem se chytla za ústa a doufala, že to nikdo neslyšel. Nadechla jsem a vydala se směrem ke kabince.

Musela jsem se podívat. Nevím, proč, ale prostě jsem musela. Kabinka byla prádná a naštěstí čistá. Pokrčila jsem rameny a už už se otáčela směrem pryč, když jsem si všimla, jak se něco blýsklo na zemi těsně u stojanu na štětku.

Vešla jsem a sehnula se pro to. Byla to Markétina zlatá náušnice.

Pátek

Po covidu, který už je nějaký ten měsíc za námi, si většina kanceláře vždy bere v pátek homeffice. Já, jelikož jsem si zničila domácí počítač, čekám na další výplatu, jsem nucena sem na těch osm hodin přijít.

Ironicky je nás tu jen pět – já, Štědrý, David, jedna holka z účtarny, které nemůžu přijít na jméno a Štěpánka.

Dnešní snídaní byly pudinky všech chutí a barev. Dokonce i Štědrý vyšel ze své kanceláře, aby s námi posnídal. Já si opět dala jen kávu. Postávala jsem u nich a nenápadně pokukovala po Štěpánce, která stála vedle Štědrého a bavili se o složení toho, co jedli. Upřímně jsem si nemyslela, že Štědrého může zajímat kalorický příjem, když sám toho zhltne za čtyři, ale spíš ho zajímala Štěpánčina prsa, kterými se pyšnila pod svetříkem.

Štěpánka na sobě asi ucítila můj pohled a zadívala se na mě. Štědrý se též otočil mým směrem: ,,Ale, Martino, neříkejte mi, že vy si nedáte tuhle sladkou bombu, co pro nás Štěpánka udělala!“otočil se ke mně celým tělem.

,,Ne, děkuji. V pátek si dávám jen kafe. Někdy je třeba si udělat půst.“napila jsem se rychle kafe a doufala, že tahle konverzace rychle skončí.

,,Hm, máte pravdu. Někdy je potřeba si trochu odpustit.“poplácal se po svém velkém pupku s úsměvem. ,,Ale kdyby tyhle věci nebyly tak dobré, co?“ Ostatní se taky rozesmáli. Jen Štěpánka se po mě dívala s nenávistí. Opustila jsem náš kroužek, co nejrychleji to šlo.

Otevřela jsem šuplík a málem umřela. Já zapomněla na ten donut! Vypadal pořád dobře, ale ta plíseň na každém kousku karamelu nahoře už moc ne.

,,Sakra.“sykla jsem a s odporem se po něm natáhla, rychle ho vytáhla a hodila ho do koše pod stolem.

,,Tys nesnědla můj dárek pro tebe,“ozval se mi nad hlavou Štěpánky hlas. Cukla jsem se sebou a pozvedla hlavu. Rukama se držela nízkých zdí mé kóje a koukala bez mrknutí do koše.

,,Ano, zapomněla jsem na něj. Neber to nějak zle, prosím! Jen jsem zapomněla, že jsem si ho uklidila na později. Jsem hlava zapomnětlivá a -,“ sypala jsem ze sebe věty a snažila se z toho vykroutit.

,,Tobě to nechutná?“obořila se na mě a já si všimla, jak zarývá nehty do kóje. V očích měla šílenství.

,,Chutná, ale říkám ti, že jsem zapomněla.“

,,Ne – tohle, ne -,“zasyčela. Já se postavila tak prudce, že Štěpánka odskočila do chodby jako kočka. ,,Musím se jít umýt. Promiň.“ proběhla jsem kolem ní pryč z kanceláře.

Na záchodě jsem se posadila do zadní kabinky a zamkla za sebou. Skvělý. Teď proti mně poštve půlku kanceláře. Ale dost mě děsil ten pohled v jejích očích. Proč tolik nenávisti?

Najednou mě probudil z myšlenek zvuk dveří. Někdo vešel a hned je za sebou zamknul. Zevnitř. Sakra. Ztuhla jsem.

Slyšela jsem pomalé kroky, které se blížily. Ani jsem nedýchala.

,,Štve mě, že jsi přestala jíst jako ostatní, Martino,“ozval se Štěpánky hlas. Ale byl trochu jiný – hlubší a sebevědomější. Tušila jsem, že to bude ona. ,,Byla jsi tou nekrásnější ze všech. A kdybys jedla dál, byla bys ještě hezčí!“pokračovala. Co to s ní je? To se zbláznila? Strach zmizel a nahradil ho vztek.

Uslyšela jsem zvuk trhající se látky. Poté zvuk lámající se větve. Divné zavrčení.

,,O čem to mluvíš? A co tady sakra děláš?“odemkla jsem dveře a vylezla ven.

To, co jsem spatřila před sebou už nebyla Štěpánka. Stála přede mnou zrůda. Měla čtyři dlouhé černé nohy podobné pavoučím. Další dvě ostrými pařáty zakončené nohy jí trčely ze zady. Ruce, které bývaly lidské, měla opřené o zem. Drápy se otírala o dlaždičky na zemi a vytvářela na nich hluboké rýhy.

Tvář měla rozšklebenou, plnou ostrých zubů. Místo dvou modrošedivých očí, měla čtyři. Vlasy jí poletovaly v neexistujícím větru a objímaly stropnice. Oblečení, rozervané na kusy, leželo pod jejích nahým tělem.

Zadek velký a chlupatý jako čmelák. Břicho hubené, skoro lidsky bledé, prsa macatá, obrovská, lidská. Udělala ke mně pomalý krok, čimž mi odhalila i přirození. Obrovské pysky, naběhlé a natěšené. Porostlé stejný chlupy jako zadek. Byla vlhká. Nazelená tekutina jí stékala po prvním páru nohou dolů.

Chtěla jsem začít křičet. Ale jediné, co jsem dokázala, byla padnout na zadek. S otevřenou pusou jsem se dívala na to, co bývalo stydlivou novou spolupracovnicí.

,,Kdybys celou dobu jedla tyhle moje sladkosti jako všichni ostatní,“pootočila hlavu, aby vytáhla jedním pařátem můj donut, který asi vytáhla z koše a podala si ho do předních pařátů. ,,...Nemusela bych si tě nechávat jako poslední chod, Martino.“

Poté si strčila donut do svých útrob, aby ho namočila do šťáv. Ucítila jsem, jak se mi vrací káva zpět do krku. Vytáhla ho ven, aby mi ukázala, jak se koupe v tělním sosu. Obracela ho ve světle a mně se dělalo stále více a více špatně.

,,Tohle vám všem chutnalo. Sladkosti doplněné mými šťávami. Ty vždycky dodají každému jídlu něco extra.“podržela si donut před hrůzným okem a mrkla na mě skrze něj. ,,A teď jsi na řadě ty. Ty jsi něco extra.“

Než jsem stačila cokoliv udělat, skočila na mě, přetočila mě na břicho. Předníma nohama mě držela pod sebou. Tíha jejích prsou a vlastně celého těla byla bolestivá, že jsem sotva mohla dýchat. Poté mi pevně chytila bradu a otevřela ústa.

,,Ooroč? O oci zoč?“snažila jsem se vyprostit.

,,Jsem Pojídačka. Každý rok před příchodem zimy se proměňuji v člověka a sytím se, abych přežila zimu. Asi ti došlo, čím se živím. Akorát příchod nové doby – hubnutí, držení vychrlých linií, vegetariánů mi jen nechával prázdný žaludek. A tak jsem začala péct. Stačilo jen pár dní cpát do ostaních sladkostí a trochu svých šťáv a každý hubený je rázem tlustý. A já potřebuju tuk.“naklonila se mi k uchu. Před očima mi houpala sem a tam nechnutným donutem.

,,Takže ano, snědla jsem Janu hned, jak jsem ji odvezla k sobě domů a ano, Markét jsem snědla už tady. Přesně tam, kde jsi mě našla včera. Jsi taková malá zvědavá mrška. Ale je na čase se najíst.“

Než jsem stačila ucuknout, vrazila mi do násilím otevřené pusy donut. Hned jak jsem se ho dotkla jazykem a slinami, polil mi celé tělo pot. To byla lahoda! Moje tělo povolilo.

Tělem mi projížděl orgasmus za orgasmem a netuším, zda to bylo nedostatkem cukru či něčím jiným. Ale bylo to úžasné! 

,,A je čas na svačinku!“rozesmála se a vrazila mi tesáky do zad. Sledovala jsem krev, které stříkala všude po kabinkách a stěnách. Ale byla jsem šťastná a konečně plná cukru.

Pyžamožrout

 ,,A hurá na kutě, kluci! Už je čas! Myslím si, že jsem vás nechala vzhůru dost dlouho! Co by na to řekla vaše maminka?“tleskla dlaněmi o sebe Adéla, aby upoutala pozornost těch dvou zlobilů, které dostala na hlídání.

Ten starší, Filip, který už chodil do první třídy, jen smutně hodil psíma očima v touze ještě zůstat vzhůru. Ten pohled mluvil za vše.

Mladší hyperaktivní zloduch jménem Kryštof jen naštvaně zahodil kousek lega, který měl připravený v rukách. ,, Ale my ještě nejsme unavení, Adél!“postekl si Filip stále zkoušejíc ten smutný pohled.

,,Mamka by nás nechala ještě vzhůru!“hořekoval nasupěně Kryštof s rukama založenýma na hrudi. Adél si jen s povzdechem založila ruce v bok a zfoukla si jeden neposlušný pramen vlasů, který jí padl přes obličej. Určitě se bude řídit pocity a názory dvou malých kluků, kteří umí sotva počítat. Navíc se jejich rodiče vrátí z opery maximálně do tří hodin a za další, což je důležitější, jí za dvacet minut dávají další díl Zoufalých manželek. ,,Nebudeme diskutovat, hoši!“

,,Ale já -“

,,Pokud si vyčistíte zuby a budete do pěti minut v posteli, povím vám strašidelnou historku!“přerušila protesty obou. Klukům se rozšířily zorničky a už se hrnuli s křikem do koupelny.

A za pět minut byli opravdu v posteli s dekou přitaženou těsně pod bradu. V očích nedočkavost a nadšení.

Adél se pousmála, jak dobře to vymyslela a ještě než vkročila do pokoje, rozhlédla se kolem sebe. Na skříni s oblečením seděl asi třiceti centimetrový z balvny upletený lišák. Neváhala a sáhla po něm.

,,Tak dnešní pohádku bude o pyžamožroutovi!“přiskočila k nim na postel a položila lišáka přesně na deku před jejich obličeje.

,,Co je to pyžamožrout?“vykulil oči Kryštof a prohlížel si zvědavě lišáka.

,,Tohle je pyžamožrout!“pokývala lišákem. Filip jen protočil oči: ,,Ale tohle je jen liška! To není pyžamožrout!“

,,A jak to můžeš vědět, Filipe? Ty snad víš, kdo nebo co je to pyžamožrout?“postrčila lišáka blíže k Filipovi. Ten jen pokrčil rameny a dělal, že ho to nezajímá.

,,Povídej!“žádal Kryštof. Adél se pro sebe tiše pousmála – dobře je nalákala.

,,Takže pyžamožrout. Před pár lety tady v ulici vedle žil kluk – byl asi v tvém věku, Filipe -,“ upozornila na něj Adél a Filip najednou opět dostal zájem o historku. ,,... a ten dostal k narozeninám od babičky pleteného zajíčka. No, byla si podobně velký jako tady jen pan Lišák. Ten kluk -“

,,Jak se jmenoval ten kluk?“přerušil ji zničehonic Kryštof. Adél jen sykla.

,,Jmenoval se... no, moc už si ho nepamatuju, ale řekla bych, že asi stejně jako ty, Kryštofe!“dělala, že si nemůže vzpomenout. Kryštof vykulil vyděšeně oči. Alespoň ho to odnaučí mi skákat do řeči, pomyslela si.

,,No a ten Kryštof z toho plyšáka nebyl moc nadšený. Už byl velký a říkal si, že by radši dostal něco lepšího, ale co – bylo to od babičky. Tak si ho vzal. A zrovna v tu chvíli, kdy ho chtěl vzít za ruku a odhodit ho do svého pokoje, babička ho nečekaně chytla i s plyšákem za ruku. Donutila ho se otočit k ní. Přitáhla si ho blíže k ústům, aby ji slyšel jen on a tiše mu pronesla do ucha: ,,Dávej si pozor, Kryštofe. Je to pyžamožrout. Pokud budeš rodiče večer před spaním zlobit, pyžamožrout ožije, sní ti pyžamo a ty už budeš mít jen noční můry do konce svého života. Buď na rodiče hodný a choď spát brzo!“ Kryštof si pomyslel, že se babička asi zbláznila. Taky už byla dost stará, že ano. No, tentýž večer se mu vůbec nechtělo spát, skákal po posteli, rozhazoval své uklizené hračky. Rodiče mu vynadali a donutili ho jít spát. Kryštof byl naštvaný a ten jeho blbý plyšový zajíc na něj pořád civěl těma svýma černýma očima, tak ho zkopl z postele na zem a zadíval se na strop. V hlavě měl tolik myšlenek, které skákaly jedna přes druhou a ne a ne usnout. Rodiče vedle koukali na nějaký film a on by se tak rád díval s nimi, když najednou uslyšel podivný zvuk – jako když se něco šoupe po zemi. Ztuhl v posteli a jen stále koukal do stropu. Najednou ucítil, jak mu něco od nohou pomalu zvedá deku, nebo ji to stahovalo na zem? Netušil. Jen věděl, že v místnosti není sám. Pootevřel pusu, aby vykřikl, protože cítil, jak se něco těžkého vyškrábalo pod dekou na postel a blíží se to k jeho nohám. A najednou se ho to dotklo!“

Adél vykřikla a kluci nadskočili. ,,Kryštof chtěl vykřiknout, ale nemohl. Jako by ztratil hlas! A najednou se odvážil zvednout deku a podívat se. Udělal to rychle a vykřikl! Pod dekou seděl jeho zajíček s zuby ostrými jako jehly. Usmíval se a zavrčel. Než stačil Kryštof něco udělat, skočil mu zajíček po kalhotách od županu a začal ho trhat drápy, které by mit neměl. Kryštof neváhal a kopal nohama do toho plyšáka, ale ten se nepustil! Jen dál trhal, polykal a kousal jeho pyžamo.

,,Kryštofe? Co se děje?!“ozval se najednou hlas tatínka od dveří a světlo osvítilo celý pokoj. Zajíček najednou ztratil svůj život a padl opět jako neškodný plyšák ke Kryštofovým nohám. A Kryštof už pořád jen křičel a křičel do konce svého života,“

Oba mladí na ní zírali s dokořán otevřenými ústy. Adél si uvědomila trochu pozdě, zda to nepřehnala s tím strašením, ale přeci tu budou ležet oba spolu a když budou chtít nechá i rozsvíceno a třeba -

,,To bylo super! Tak dobrou noc! Myslím si, že budu mít dobré sny! Jsi dobrá vypravěčka, Adél.“zvedl nadšeně jeden palec Filip, zachumlal se do peřin a otočil se od ní. Adél se pousmála. Když se ale podívala Kryštovi do očí, trochu se zhrozila. Těkal očima z místa na místo, vypadalo to, že má strach. A to dost velký.

,,Ale – ale já se nemusím bát pyžamožrouta, že ne? Já jsem hodný kluk! Já chodím spát a rodiče nezlobím!“začal se trochu klepat. Filip se trochu pootočil a opět protočil očima.

,,Jasně, Kryštofe, to je jen pohádka. Žádný Kryštof vedle v ulici neexistoval. Jen jsem si to vymyslela. Promiň. Tenhle fešák lišák -,“pokývala s ním ze strany na stranu těsně před jeho obličejem. ,,..By ti nikdy neublížil. Jasné? Je to jen pohádka.“

Přejela ještě Kryštofovi liščí packou přes obličej až se začal smát, že ho to lechtá. Adél se ulevilo. ,,Tak a teď spát. Zhasnu a nechám pootevřeno, abyste viděli světlo z obýváku, ano, Kryštofe? Tohohle fešáka posadím se,“vstala z postele a položila ho na své místo na skříň. ,,Aby vás hlídal jako do teď. Tak dobrou noc.“

,,Dobrou,“řekli oba sjednoceně. Adél zhasla a přizavřela dveře.

Kryštof zíral do stropu. Nějak v pozadí toho příběhu se cítil nesvůj. Věřil Adél, že si to vymyslela, ale co když to říká jen pro to, aby se nebál. Vždyť dospělí někdy vymýšlejí lži, aby děti nevěděly pravdu. Někdy to dělají!

Filip na druhé straně postele už tiše oddechoval. Usnul docela rychle. Kryštof se pomalu posadil, aby svého strašího bratra neprobudil a pootřevřel svůj šuplík vedle postele. Strčil tam ruku a chvilku potichu a nenápadně hledal. Po chvilce jeho malé ručky nahmataly to, co hledal. Kov ho zastudil do dlaní. Na světlo vytáhl malý kovový nožík jménem rybička, který dostal od tatínka naposledy, když byli rybařit.

Kryštof se přetočil ke skříni, kde seděl lišák a jemně zúžil oči: ,,A zkus se ke mně přiblížit, lišáku.“Položil se na postel, rybičku pevně v ruce pod hlavou a hned se mu klidněji usínalo.

Všude byla absolutní tma, ale Kryštofa něco probudilo. Jako by se někdo pohyboval po pokoji. Vykulil oči a cítil, že přestal dýchat. Neviděl na stěně žádné světlo z obýváku – Adél už musela odejít a rodiče už jsou asi doma, ale co je to za zvuk?

Cítil vedle sebe Filipa, ale ten jen ležel. Měl ho probudit?

Něco dopadlo na zem. Jako když spadne plyšák. Kryštof si přetáhl deku přes hlavu velmi pomalu a potichu. Podíval se do své levé ruky, kde svíral rybičku. Pomalu a velmi rozklepaně vytáhl čepel, která se mu zaleskla před očima. Dodala mu odvahy. Pomalu si stáhl deku z hlavy a opatrně, aby neprobudil bratra, kterého chtěl chránit, se přetočil ke dveřím.

Pokoj vypadal v pořádku, dveře byly pootevřené stejně jako když odcházela Adél, ale.. najednou na sucho polkl. Lišák už neseděl na svém místě! Jeho místo na skříni bylo prázdné.

A najednou se to stalo, deka u jeho nohou se pomalu zvedala a něco se cpalo pod ni! Něco malého, maximálně třicet centimetrů vysoké! Kryštof už byl jen taktak od toho, aby vykřikl, ale ne! Musí to zvládnout!

Najednou se ho dotklo něco chlupatého jeho kotníku. Kryštof sebral všechnu odvahu, vykřikl a prudce se posadil, vytrhl se té chlupaté věci a když už se natahoval, že bodne, omylem se převážil a cítil, že padá i s otevřeným nožem z hrany postele. Najednou se jeho ruka s napřaženým nožem o něco tvrdého zarazila a prorazila skrz. Ozvalo se loupnutí jako když praskne žárovka.

Kryštof přepadl z postele na zem a když i ta věc, která byla vedle postele dopadla těsně vedlě něho, začal křičet.

Těsně vedle postele seděl straší bratr Filip s rybičkou pevně zaseknutou v lebce, oči doširoka vytřeštěné a na ruce měl nasazeného plyšového lišáka.

Kryštof křičel a už nikdy nepřestal.

Les

 

Sledoval jsem ji už třetí týden. A pořád mi brala dech. Pořád si říkám, zda se mi to jen nezdá. Pořád nemůžu uvěřit svému štěstí.

Před pár měsíci jsem se přestěhoval do dřevěné chaloupky uprostřed lesů. Pamatuju si, jak se mi známí, přátelé a kolegové vysmáli: ,,Do lesa? Ale no tak! Vždyť tady máš všechno, co potřebuješ! Navíc jsi městský typ! Utečeš zpátky ani nemrkneš!“

A pak to dokončila moje žena: ,,Já tady mám přátelé, mám tu práci. Mám tu všechno! Já nikam nepůjdu! Natož pak do lesa a s tebou!“ A jak jsem si říkal už skoro deset let, co nám děti odrosly a odstěhovaly se pryč, přišel rozvod. Když jsem odcházel od soudu, skoro už jsem cítil v nozdrách vůni lesa. Slyšela v uších šumění listí v korunách stromů. Jak uvolněně jsem se cítil.

A tak jsem byl tady. Procházel jsem zrovna kolem obrovských stromů, které jsem sice nepoznal a vdechoval vůni lesa. Šumění lesa bylo přes vítr tak hlasité, že se skoro vytrácelo prozpěvování ptáků. Byl jsem v ráji. Klidném ráji svého vlastního já. Nikdy jsem necítil v duši takový klid a harmonii.

Zabočil jsem už asi po desáté kolem většího stromu a musel jsem se zastavit. Srdce jsem měl až v krku. Cítil jsem se podivně nadšeně, ale trochu zmateně. Ve vzduchu se mísil podivným odér uschlých květin s červstou vodou, leč jsem nikde neviděl a ani neslyšel potůček či říčku. Připadal jsem si jako v tranzu. Nohy mě táhly někam, kam jen tělo tušilo, že chce jít. Ani jsem se nebránil. Někde v podvědomí křičelo moje logické já, že jsem se ztratil. A víte co? Bylo mi to jedno.

Ta volnost v mém těle byla tak silná, že jsem se divil tomu, proč nelítám. Musím mít tělo, tak šíleně lehké, že se musím nadnášet.

A pak jsem ji uviděl. Procházel jsem zrovna kolem hustého keře, když jsem zaslechl vodu. Otočil jsem hlavu tím směrem a zarazil se na místě. Přes keř jsem viděl malou tůňku, na jejíchž hraně seděla ona. Víla. Dokonalá žena pro lesního muže jako jsem já.

Své bělostné nohy barvy čerstvě padlého sněhu si máchala ve vodě. Tiše si u toho něco broukala a jemně vykopávala stříbrnou vodu z tůňky kolem sebe. Ruce měla zastrčené za hlavou, pomalu jimi projížděla ve svých blonďatých kadeřích, které spadaly rovnou na mech za ní.

Jak si odsunula pár pramenů z obličeje, všiml jsem si, jak ostré uši má. Rty plné a rudé jako potřísněné krví. Oči, které teď malinko pootevřela, měla tak blankytně zelené, že jsem krásnější barvu nikdy neviděl. Byla nahá. Blílá pokožka se jí leskla v paprscích slunce. Měla útlý pas, ňadra statné ženy v letech, které přes svou váhu visely gravitací směrem k zemi, hubené břicho, ale trochu širší boky. Na ohanbí jí trčelo chmýří světelezelenkavých chloupků.

Vílá. Opravdová víla!

Posadil jsem se na zem v keři, aby mě nemohla spatřit a začal si nad ní honit. Představoval jsem si, jak ji držím, tvrdě šukám a snažil se být, co nejtiššeji to jde. Když se blížil orgasmus, bez slova jsem zaklonil hlavu, nechal si potřísnit ruku a tiše zasténal. Po asi třiceti sekudnách jsem hlavu sklonil a otírajich si zašpiněnou ruku o mech, jsem zjistil, že už tam moje víla nesedí.

A tak se moje onanující dny opakovaly. Vracela se. Vždy seděla u své tůňky a prozpěvovala si. Divil jsem se, že mě nikdy nevidí. Taky mě velmi udivovalo, že mi pořád připadala tak atraktivní. Někdy přišla se šípky ve vlasech, jindy tam měla spadané listí ze stromů, ale to nic nemělo na tom, že to pořád byla ona.

Nevím, proč jsem to někomu nezavolal. Proč jsem se nesnažil z toho udělat senzaci. Možná proto, že byla moje. A já se o ní nechtěl podělit. Proč sem tahat českou televizi nebo televizi Nova, když může tahle krásná pohádková bytost žít bez toho, že by o ní někdo další věděl? Není tohle ta krása lesa?

A tak jsem tu seděl zase. Dneska měla vlasy zapletené do dlouhých dvou copů. Dodávalo jí to energii malé pohádkového lolitky, leč jsem věděl, že už to bude dospělá žena. Byla krásnější den ode dne.

,,Nechtěl bys konečně přijít trochu blíže ke mně?“promluvila najednou do šumění listí a já za svým keřem ztuhl. Ještě jsem si ani nestrčil ruku do kalhot, abych začal.

,,Ty – ty víš, že tu jsem?“zeptal jsem se stále čekajíc a ztuhnutý za keřem.

Jen pohodila hlavou a pozvedla jeden koutek rtů. ,,Jasně, že o tobě vím, můj malý človíčku. Jinak bych sem denodenně nechodila. Pojď ke mně.“poklepala svůdně na hranu tůňky vedle svého bílého boku. Neváhal jsem. Chtěla, abych přišel. Byl jsem ve snu!

Neměla žádný stud. Pečlivě si mě prohlížela, když jsem k ním šel a i když jsem si k ní sedal. Opřel jsem se o její tělo a cítil, jak chladné je. Že by nasávala ten chlad z tůňky?

Pozvedl jsem k ní oči. Teď jsem se styděl já. Až když jsem věděl, že o mně ví celou dobu. Bylo to velmi znepokojivé.

,,Líbím se ti tak moc?“naklonila se mi ke rtům až se mi její prsa otřela o ruce. Cítil jsem, jak tvrdnu. Realita je dost často lepší než představy. ,,Ano, velmi se mi líbíš, jsi nádherná víla lesa.“zašeptal jsem, když jsem se nakláněl k její tváři. Ona se lehce zarazila, ale poté se též naklonila a políbila mě. Měla rty rozpálené od slunce a její sliny chutnaly jako med. Přitáhl jsem ji k sobě, chtěl jsem ji zahřát a tak jsem ji mačkal. Cítila jsem, jak mi ledovýma rukama sahá pod oblečení. Polila mě husí kůže. Byla vážně jako led.

Než jsem se stačil probudit z tohohle živého snu, vytáhla nohy z ťůnky, strhala ze mě oblečení, položila na záda do mechu a posadila se na mě. Byla vhlká stejně jako mech, ve kterém jsem ležel. Byla chladná i uvnitř. Byla dokonalá. Díval jsem se do korun stromů, když mě ojížděla, když poskakovala v paprsích slucne a její krásné copy se kymácely ze strany na stranu. Držel jsem ji za boky tak pevně, že mi mezi prsty prosvítala krev z ranek, které jsem svými nehty otevřel.

Mačkal jsem jí prsa, tiše zakláněla hlavu a zrychlovala. Byla pořád tak krásně studené, ale přitom jí z čela tekl pot. Chtěl jsem, aby se taky udělala a chtěl ji shodit, ale nenechala mě. Po pár sekundách jsem se do ní udělal. Vykřičel jsem to do celého lesa. Padla na mě, stále chladná, dýchala hodně hlasitě. Po pár minutách, kdy na mě stále odpočívala, co jsem ji hladil po zádech, se narovnala a s mrknutím oka ze mě slezla.

,,A když jsem já udělala tebe, co kdybys potěšil i mě, smrtleníku?“

,,Vše pro tebe udělám, ty moje dokonalá vílo lesa.“ Opět jsem si všiml toho ztuhnutí v tváři, ale než jsem se stačil zeptat, co se děje, posadila se na okraj ťůnky a roztáhla nohy.

,,Tak si vlez do tůňky a vylízej mě. Bude to něco nového, cos určitě ještě nezažil, smrtelníku!“poklepala na stříbrnou hladinu tůně. Ano, teď mi přišla o něco větší. Neměl jsem s tím problém. Sice to bude docela boj, ale pro její vlastní orgasmus udělám cokoliv!

Posadil jsem se naokraj naproti ní a pomalu se začal do tůně potápět. Byla hluboká a ledová stejně jako víla. Voda byla průzračně čistá. Viděl jsem dno, ale nedosáhl jsem na něj nohama. Nevadilo mi to. Vždy jsem byl dobrý plavec.

Udělal jsem jedno tempo a byl přesně u jejího klína. Měla velmi jemné chloupky. Dva pysky úplně souměrné. Byla cítit po mně a taky po ledové vodě. Neváhal jsem. Chytil se jejích stehen a přicucl se k ní. Cítil jsem, jak sebou škubla. Její šťávy chutnaly po rybině, ale i něčem sladkém. Snažil jsem se, jak jsem nejlépe uměl a orgasmus na sebe nenechal dlouho čekat.

Zaklonila se dozadu a tak nešikovně, že mi vytrhla stehna ze sevření. Odpoutal jsem se od ní pusou a najednou mi šlápla na hlavu. Napil jsem se vody. Chtěl jsem vyplavat, ale její ruce, kterými se mě snažila udržet pod vodou, se staly ocelovými svěráky. Cukal jsem rukama a snažil se zachytit hrany tůně, ale byla daleko. Plíce mě bolely. Byly plné vody. Zrak se mi začal vytrácet. Cítil jsem, jak mě opouští život a jak klesám ke dnu.

Sledovala muže, jak mrtvolně klesá ke dnu. Postavila se. Pohodila copy a otočila se k odchodu: ,,Já ti dám vílu, ty demente! Já jsem přeci Rusalka! To pozná každé dítě!“

Alenka a Jindra

 

Maminka se opřela o linku, ještě pevněji než do teď sevřela v dlaních svůj hrnek s ranní kávou a vzdychla. ,,Myslíš si, že bude Jindra v pořádku, drahý?“upustila další vzdych směrem k manželovi a hned se otočila celým tělem k otevřeným dveřím, které vedly na zahradu, kde byl slyšet hovor jejich dětí.

Manžel neváhal a rázným krokem přešel za svou ženu, pevně ji chytil kolem pasu a položil ji hlavu na rameno: ,,Neboj se, drahá, určitě bude v pořádku. Je to sice jen týden, co měl ty představy, ale určitě bude v pořádku. Navíc nezapomeň, že je s ním venku Alenka. Opravdu bude v pořádku.“

Jeho žena si potřetí povzdechla a zadívala se do slunečních paprsků, které procházely dovnitř kuchyně. Doufala, že bude vše v pořádku.

Jindra seděl na kamenné lavičce v zahradě, vesele klimbal nožkami, které mu visely z lavičky jen centimetr nad zemí a čmáral si do sešitu. Jazyk měl vystrčený napůl z úst. Velmi se soustředil, aby zachytil na papír to, co sledoval. Nic nesměl vynechat, všechno muselo sedět a vypadat přes tak, jak má. Tak jak to viděl!

Musí to -

,,Jindro, co to tam kreslíš? Chci, aby sis hrál se mnou a přidal se k našemu čajovému dýchánku! Pan Méďa chce společnost a potřebuje s tebou prý probrat fotbal! A ty mě a pana Méďu už skoro půl hodiny ignoruješ!“vstala ze své čajové židličky Alenka až jí copy poskočily kolem hlavy. Naštvaně si založila ruce na hruď a vyrazila ke svému staršímu bratrovi Jindrovi, který se neuráčil ani jednou zvednout hlavu, zatím co mu hubovala. A navíc jí zžírala vnitřní zvědavost, co to tam asi kreslí. Vypadal tak zamyšleně!

,,Tak co to je?!“přiskočila posledním krokem k ním a natahovala se, že mu sáhne po sešitu, ale on ucukl na poslední chvíli. Přitlačil si blok k hrudi a zavrtěl hlavou: ,,Nech mě být, Alenko.“

,,Ale já chci vidět, cos nakreslil!“udělala na něj svá nejsmutnější očka. Jindra se zamyslel. Bál se, že zase nastartuje to kolo podivností, které se roztočilo minulý týden, když o tom promluvil poprvé... Ale byla to přece Alenka! Ta mu bude věřit. Ne jako rodiče!

,,Dobře, ale... nikomu to neříkej!“zašeptal slovo od slova a kývl na Alenku, aby přistoupila ještě blíže. Ještě než si sklonil sešit opět na kolena, podíval se do prostoru za Alenkou, směrem ke kuchyni, kde věděl, že jsou jejich rodiče a aby ho nikdo z nich nesledoval. Když zjistil, že je nikdo z rodičů nešpehuje, konečně sklopil blok, aby se Alenka mohla podívat.

Alenka byla trochu zmatená. Byla zmatená těmi křiklavými barvami, co na papíru uviděla, ale po chvíli, kdy si její oči zvykly na syté odstíny, všimla si, že Jidra nakreslil králíka stojícího vzpřímeně na zadních packách v modrém sáčku, který měl i vlastní cylindr a v pravé pacce svíral zlaté hodinky. Měl dlouhé vousy a tvářil se trochu naštvaně. Vedle stylového králíčka stála o něco menší kočka, která taky stála na zadních packách, byla oblečena ve světle zeleném sáčku, taky měla klobouk, ale nebyl to cylindr. Na packách, kterými se opírala o boky, měla tmavě zelené rukavice a taky bylo vidět, že na něco čeká.

Alenka vytřeštila oči. Nebyla to ta zvířata, kvůli kterým se Jindra minulý týden pohádal s rodiči? Až musel odjet pryč na tři dny? Neříkala maminka, že už si nemá vymýšlet o těch zvířatech? Proč teda Jindra porušuje slib, který dal rodičům a znovu ty zvířátka maluje?

,,Jindro, proč je kreslíš? Vždyť to nesmíš! Rodiče nechtějí, abys si vymýšlel!“zvedla trochu naštvaně hlas Alenka a Jindra odložil rychle bokem sešit, který se ale neudržel na hraně lavičky a přepadl do vysoké trávy za lavičkou.

,,Ale no tak, Alenko, nekřič! Já jsem si nemohl pomoct! Já jsem je viděl!“seskočil z lavičky a udělal k Alence krok. Někde uvnitř se cítíl zrazený. Věřil jí, že ho pochopí. Ale byla stejná jako rodiče.

Alenka jen zavrtěla hlavou a v očích se jí zaleskly slzy. ,,Maminka s tatínkem říkali, že nejsou a že si nemáš vymýšlet! Proč nám všem lžeš? Chceš zase odjet pryč a nechat mě tu s panem Méďou osamotě?“popotáhla a otřela si hranou ruky slzičky, které jí padaly z očí.

Jindra pevně sevřel pěsti a zastavil se na místě. ,,Já nelžu, Alenko! Já je viděl! Nemám proč lhát! Ten králík a kočka tam jsou! Rovnou za támhletím keřem! Nelžu! Slyšíš mě?!“ukazoval naštvaně na keř hned vedle velkého stromu, který rostl vedle vchodu do kuchyně. Cítil, jak mu též vbíhají slzy do očí. Ani ona mu nevěřila! I ona si myslí, že lže! Proč? Proč mu nevěří?

,,Ale tam nic není, Jindro!“dívala se ke keři a už skoro křičela. Jindrovi došlo, že potřebuje, aby tak nekřičela i on sám musel přestat křičet. Vždyť je rodiče uslyší a doktoři ho zase odvezou a …

,,Řeknu to mamince a tatínkovi, že si zase vymýšlíš, Jindro!“otočila se zprudka na jedné noze a chtěla se rozběhnout k otevřeným dveřím, ale Jindra byl rychlejší. Chytil ji za ruku a prudce cukl, aby se vrátila zpět. Její tělo bylo jako z vaty – jako by sama byla panenka a odhodil ji na lavičku. Alenka s vyděšeným výkřikem padla na hranu lavičky obličejem a praštila se do nosu, ze kterého okamžitě vystříkla krev.

,,Mamííí! Tatííí!“křičela, brečela a už už se zvedala na nohy, když v tu chvíli po ní Jindra skočil. Viděl rudě. Měl vztek. Chtěl, aby mu uvěřila, aby věděla, že si nevymýšlí a proč se, sakra, takový práskač? Proč by všechno musela hned říkat tatínkovi s maminkou?

Oba se svalili k hraně lavičky, Jindra jí zasedl na břicho a začal Alenku škrtit. Pevně jí držel pod krkem, šlo to z těžka, protože měla krev skoro všude. Ruce mu sklouzávaly stranou. Krev byla nejen na nose, ale na krku.

Sípala a snažila se mu nehty rozdrásat obličej, na který dosáhla. ,,Ji..ndro..., prosím...,“sípěla o pomoc a její oči se začaly protáčet nahoru. Ochabla mu v náručí. Jindra vykřikl: ,,Já chtěl jen, aby mi věřila, ty bonzačko! Ano, to jsi, Alenko!“pustil její krk a chytil pevně její hlavu do dlaní a začal s ní mlátit do kamenné lavičky. ,,Jsi bonzák! Největší! Nejhorší!“ Každé slovo bylo doprovázeno křupnutím lebeční kosti.

Když černé auto odváželo tělo Alenky, keř, na který upozorňoval Jindra, se pomalu otřásl. Po minutě opět a ozvalo se z něj tiché zamňoukání. Následované úderem malé pěsti do těla někoho dalšího.

,,Au! A za co to bylo, kolegyně?“promnul si rameno králík, který vyskočil z keře jako první. Následován kočkou v zeleném saku, která si pomalu vyhrnovala rukávy nahoru. ,,Za co? Za co? Já jsem vám říkala, kolego, že se máme zaměřit na tu mladší slečnu! Ten starší nás nikdy neměl vidět! Povídejte se na to!“ukázala kočka naštvaně packou na zakrvácenou lavičku.

Králík se jen podíval na hodinky, které ukazovaly něco málo po desáté dopoledne: ,,Stalo se. Každý dělá chyby. Co se takhle zaměřit na tu slečnu, co bydlí o dva domy vedle? Ta už by mohla mít věk na to, aby se podívala do Říše divů, ne?“

Vodník - pohádková balada

 

Vodník

Neděle v chalupě nudná byla, mladá dcera chvilku neposeděla.

Matce své tím nervy drásala a proto nevydržela: ,,Táhni ven k jezeru, dcero!“

Dítě jen sáhlo po mobilu a bylo.

Měsíček svítil v plné síle, dívka nakopla při cestě kámen ledabyle.

Přeletěl dvě louže až do jezera, kde se ztratil zcela.

Na konec lávky se posadila, do uší sluchátka strčila

a hudbu si pustila.

Dunění hudby zběsilé, nohy do vody spuštěné,

rozvýřily hladinu jezera

a měsíc z odrazu zmizel zcela.

Hladila jezera se rozestoupila – nahého, vypracovaného, vodního muže propustila.

Pohodil měsičním světlem zelené vlasy své,

temně modré oči zabodl svádivě do dívky lidské.

Dívka, nevnímajíc vodníkův příchod,

netušila, že se k ní blížil po hladině – krok co krok.

Vodník sledoval dívčinu tvář ozářenou světlem mobilním,

do žblunkání a kuňkání jezera se zdála být jeho světlem jediným.

Zastavil se těsně před lávkou,

rozhodil vlasy na upoutání pozornosti a přímnost svou.

Konečně se pohnula,

ale jen si poposedla!

Pozornost vodníkovi stále nevěnujíc,

s hudbou ve sluchátkách se sem tam pohybujíc.

Trpělivost vodníkova přetekla ve zlost,

jak ho může ignorovat! MÁ TOHO DOST!

Povolal mocné síly jezerní,

vzduchem se prohnal silný vítr severní.

Hladina vody se vzepjala jako vodníkova hruď:

,,Volám tě mocná sílo rybí, hned tu buď!“

Jak řekl, tak stalo se,

hladina rozevřela se

a ryba do dívčina obličeje rozplácla se!

S výkřikem a děsem dívka sledovala, jak sebou ryba házela.

,,Co to, sakra?!“zvedla hlavu.

Opravdu stál před ní vodník... naživu?

Sluchátka z uší jí vypadla,

stejně jako ústa, která k zemi klesla.

Uklonil se, vlasy smáčel ve vodě,

naparoval se před ní hrdě.

,,Smím prosit o tanec?“

Podívala se po něm nevěříc:

,,Ženy prý topíš pro dušičky!“

Povzdechl:

,,Ale to bych je musel chytat do skleničky!“

Stále mu nevěřila, vždyť tu před ní stál!

Sám vodník – jezera Král!

Dušičku svou ale nedá mu,

pomalu zvedla se na cestu k domovu.

,,Děkuji za návrh, pane vodníku,

leč mamka dělá mi k večeři pečínku!“

Zprudka se otočila, nohu k prvnímu kroku připravila.

Vodník naštvaně zavrčel, na další šanci čekat nechtěl!

Ozvalo se křupnutí,

lávka pod dívkou se hroutí.

Vodník neváhal a po dívce skočil,

hlubinu jezera jí vnutil.

Nestačí vykřiknout, jak plní se jí plíce vodou,

na dno nedosáhne nohou.

Hladina se za oběma uzavřela, jediná věc na hladinu vyplavala – dívčin mobil.

Jeníček a Mařenka

 

Jeníček se rozhlédl kolem sebe. Hospoda Pod dubem ožila.

Trpaslíci po dlouhé šichtě v dole seděli vzadu u nejdelšího stolu, okupováni mladými gnomkami, zpívající o své nešťastné Sněhurce. Gnomkám očividně vůbec nevadilo, že zpívají o jiné ženě. Vlkodlaci posazení u dalšího dlouhého stolu těsně u vchodu prozpěvovali – tedy vyli – píseň společně s juboxem. Je zajímavé, jak dobře ladí s kapelou zvanou Heilung, kterou si předplatili na celý večer.

U barového stolu vedle něj sedělo pár monstrem, které byly až moc slizké, že nedokázal poznat, zda už přebrali a nebo prostě tak vypadali, když přišli.

Sukuby oblečené podle nové pekelné módy, která znamenala na sobě nemít vůbec nic, roznášely nápoje, panáky, doutníky, vykuřovadla, prostě vše, co si zákazníci přáli. Satan prostě umí vymyslet módní styl, co se líbí. Dvě sukuby – velikosti vzpěračů – stály ve dveřích a dělaly vyhazovačky. Jeníček byl už dvakrát svědkem, jak to s člověkem/monstrem dopadne, když nemá na zaplacení a jak dobře to sukuby umějí s biči, noži a meči delšími než jsou ony samy a svýma vypracovanýma rukama, ovšem.

,,Dáš si ještě něco, Jeníčku?“přiskočil k němu s leštícím půlitrem Ježíš ve svém bílém rouchu. Jeníček po něm jen hodil okem. Půllitr, který držel ve svých rukách, byl prázdný. Nadechl se, ale nestačil nic říct, protože vedle jeho ruky vyskočila černá kočka, uříhla si a promluvila: ,,Jasně, Ježíši, dáme si ještě dvě, prosím,“ Mrkla svýma žlutýma očima. Teda, jedním trochu pomaleji než tím druhým.

Jeníček protočil oči.

,,Řekl bych, Asmodee, že tobě dám už maximálně čisté mléko než mléko s vodkou. Máš už dost,“poznamenal Ježíš.

,,Ale no tak, Ježíši! Já ti to tady nepobleju!“posadila se na prdel kočka jménem Asmodeus a ukázala na něj drápem z přední packy. ,,Já si dám určitě ještě jedno svěcené mléko!“ Ježíš se podíval po Jeníčkovi a hledal v něm oporu.

,,Jen mu to ještě dej, Ježíši. Nebo ti nedá pokoj. Prosím,“poprosil Jeníček a podal mu i svůj půllitr. ,,Máme dlouhé čekání, tak si dám taky.“ Ježíš jen pokrčil rameny, pruce se otočil až mu dlouhé hnědé vlasy poskočily a zmizel za pípou.

,,Neříkala náhodou tvoje spojka, že tu dneska bude? Ví, že s ním máme schůzku?“přetočil se Jeníček celým tělem na lokál až mu dýky zavěšené na pásu přes hrudník zacinkaly. Asmodeus si přestal lízat zadek, znovu si odříhl a strčil packou do Jeníčkova boku, který měl nejblíže: ,,Jasně, že tady bude! Sakra, copak démoni nedrží slovo, Jeníčku?!“

Jeníček se po něm trochu smutně podíval: ,,Neříkals, že jsi skončil jako kočka jen kvůli jinému démonovi, který měl dodržet slib?“

,,Ale to bylo jinak, prosím tě!“rozchechtala se černá kočka až se začala chytat za břicho. Přitom se ale převalila, vyprskla a spadla za bar. Monstrum vedle se podívalo přes bar, kde bylo ticho. Najednou se Asmodeus začal za barem opět uchechtávat. Jeníček jen pokrčil rameny.

,,Slyšel jsem – možná mi to řekli další hlasy, nejsem si jistý -, že mě hledáš, Jeníčku?“ozvalo se najednou u Jeníčkova levého ucha. Jeníčkem to ani necuklo. Otočil se za hlasem. Bylo to on. Kloboučník.

Na hlavě měl fialový klobouk s tolika péry, že by se na ně nemusel stydět ani páv. Oči měl namalované též na fialovo, aby to ladilo. Dlouhé boty barvy krodýlí zeleně – za velkost by se nemusel stydět ani Levák Bob. Zelené sáčko, které až moc dobře doplňovalo jeho fialové líčení a klobouk.

,,Kloboučníku! No, konečně!“ozvalo se škrábání na dřevo pultu, kde visel Asmodeus a ukazoval na Kloboučníka. ,,Čekáme tedy na tebe celou noc, škyt!“

Ježíš procházející okolo téhle trojce, odhazující sklenku s mlékem a vodkou a půllitrem piva pro Jeníčka, jen poznamenal: ,,Asmodee, ty škrábance na pultu, ti započítám.“ Když se otáčel ke Kloboučníkovi, Asmodeus mu přední packou ukázal fakáče a konečně se posadil na pult.

,,Jako obvykle, Kloboučníku?“

,,Jasně a do klobouku!“vytáhl z neznámého prostoru další klobouk velikosti obrovského kastrolu a vrazil ho Ježíšovi do rukou. Ten bez váhání odkráčel.

,,Potřebuju nějaké informace, Kloboučníku,“posadil se zpět na svou zahřátou stoličku Jeníček. Snažil se mluvit potichu, aby ho slyšel jen on. Kloboučník udělal dvojtou otočku na jedné noze s povzdechem: ,,Ta otočka se před pitím alkoholu dělá pro štěstí,“ a posadil se vedle něj.

,,Slyšel jsem – nebo ne?“ Kloboučníkovou tváří přeběhl tik. Jeníček protočil oči a podíval se po Asmodeusovi, u kterého chtěl najít nějakou oporu, ale ten se koupal ve své skleničcce s mlékem a vodkou a prozpěvoval si nějaké popěvky ďáblovou řečí. Jeníček pochopil, že je na konverzaci s tím cvokem sám.

,,Potřebuju oživit Mařenku. Mám její esenci, ale pořád to nestačí na rituál k jejímu oživení. Jsem v koncích. A ty se vyznáš v oživovací magii. Potřebuju vědět, co mám ještě sehnat? Jak ji dostanu zpět mezi živé?“promluvil na jeden nádech. Potřeboval to ze sebe dostat. Pořád viděl ty ostatky, které po Mařence zbyly. To co jí udělala ježibaba. Proč se on cpal a nedával pozor na svou mladší sestru? Proč ji nezachránil?

Ježíš přetrhl Jeníčkovy vnitřní myšlenky, když položil před Kloboučníka jeho klobouk, ze kterého každým švem protékala žlutohnědá tekutina, ve které Jeníček poznal medovinu. Podle vůně by řekl, že byla ještě smíchaná pivem. Kloboučník ani nezaváhal, zhluboka se napil, přičemž se polil čtvrtinou tekutého obsahu. Vůbec to s ním nehnulo. Jen monstrum sedící vedle něj zpravé strany si poposedlo o barovou stoličku dále.

Jeníček to nekomentoval. Ježíš bez komentáře odešel, křicíc přitom na jednu ze sukub, aby přinesla mop a nejlépe více mopů.

,,Slyšeli jsme v Čajovém klubu, že chceš oživit svou sestru. Mrzí nás s Ušákem, co se jí stalo. Upřímnou soustrast,“položil mu ruku v rukavičcce na rameno v gestu upřímné soustrasti. Jeníček začal přemýšlet nad tím, jak je tenhle svět jako jedno velké hřiště a každý ví o všem. Ale to nic neměnilo na to, že vedle něj seděl Kloboučník, jeden z nejlepších nekromantů v jeho světě. Kolikrát se s Mařenkou smáli tomu, když četli o Kloboučníkových zabijáckých hrách, kdy naháněl s ostrými střepy své zaječí, králičí a myší kamarády v Čajové společnosti? A jak se divili, jakými rituály dokázal své kamarády zase oživit? Jeníčka začalo děsit, jakou úchylnou demencí trpí jeho kamarádi, že se nechají zabít a poté znovu oživit. Nějaké sexuální uspokojení?

,,Ale není pro mě problém ti pomoci, Jeníčku!“udeřil zprudka rukou do stolu až Jeníček nadskočil. Asmodeus vymňoukl a opět se svalil za bar. S tichým zasyčením a žuchnutím by člověk řekl, že nedopadl na všechny čtyři jako pravá kočka.

Jeníček se opřel oběma rukama o pult a naklonil se ke usmívajícímu se Kloboučníkovi blíže: ,,Co mám pro to udělat? A důležitá otázka – co za to budeš chtít?“

,,O ceně se bavit chceš? Hmmm, zajímavé. Máš něco v hlavě, Jeníčku!“ťukl ho ukazováčkem do čela a opět na sebe a do sebe vyklopil další čtvrtinu svého nápoje. Jeníček si přejel prstem po bolavém čele. ,,Řekl bych, že je to mozek, ale nevadí!“Kloboučník se začal svému fóru smát tak hlasitě, že se hospoda trochu utišila.

Asmodeus se opět vyškrábal na pult, packou omylem vrazil do své sklenky, která přepadla přes pult a hlasitým třísknutím přišel démon o svůj nápoj. Kočka si jen tiše povzdechla. ,,Už ti nic nenaleju, démone!“ ozval se Ježíš někde v pozadí za barem. Asmodeus smutně škytl.

,,No, cena bude jednoduchá – jsem už dlouho sám. Až oživím tvou sestru, chci se s ní vyšukat do bezvědomí. Toť má cena.“promluvil najednou velmi příčetně Kloboučník. Sledoval přitom zvědavě obsah svého klobouku na baru před sebou. Jako by si nepamatoval, co tam vlastně je.

Jeníček zkoprněl. Asmodeus se po baru přisunul blíže k jeho ruce a položil mu packu na ruku. Podíval se po něm. Asmodeusovy oči říkaly: ,,Ber to. Opravdu to ber, nic lepšího nemáme.“ Smutné žluté kočičí oči. Jeníček se tiše v hlavě proklel za to, že se vůbec někdy s tímhle kočičím démonem zakecal a vzal ho do party.

Ale na jednu stranu měl pravdu. Chtěl mít svou sestru zpět. A řekněme si pravdu – Mařenka byla vždy drsnější než on. Většina kluků a chlapů z ní měla strach. Jelikož si byli rovni, věděl o ní všechno a věděl, že nikdy chlapa neměla. Vlastnila hodně sexuálních hraček, ale nikdy neměla muže. Vážně. Věděl to. Tedy – jiného muže než jeho, aby to upřesnil. Sdíleli všechna tajemství. A v sexu si pomáhali navzájem mezi sebou. Oni se naučili všechno spolu. Doslova.

Povzdechl si. Bylo mu po ní smutno. Stýskalo se mu těch nocích, které spolu prošukali. No, … Kloboučníka zvládne. A Mařenka mu ukáže. Bude to stát za to. Bude muset schovat svou žárlivost, ale zvládne to.

,,Dobře, souhlasím. Dám ti Mařenku, Kloboučníku. Co mám udělat proto, aby se vrátila mezi živé?“procedil skrze zaťaté zuby Jeníček. Kloboučník se uchechtl. On na to radši nijak nereagoval.

,,Pokud máš její esenci, stačí mi k jejímu oživení jen jedna věc. Živá tkáň osoby, která se jí dotkla jako poslední. Pokud mi ji seženeš, jsem schopen Mařenku oživit během deseti minut,“protáhl si ruce Kloboučník, aby ukázal, jak jednoduché to je.

Jeníček si povzdechl. ,,Takže se budu muset probojovat do Ježibabiny chaloupky?“

,,Pokud je ona tou poslední osobou, která se jí dotkla, nic jiného ti nezbývá, Jeníčku. Nezapomeň, že mi stačí jen kousek tkáně. Nic víc, nic míň,“Kloboučník sáhl po svém promočeném klobouku, zaklonil se na stoličce, vymačkal si do pusy zbytek alkoholu z látky a přepadl na zem. Rozplácl se až se na něj a Jeníčka celá hospoda otočila.

,,Ježíši, výborné! Děkuju! A Jeníček s Asmodeem platí! Jeníčku, uvidíme se!“mrkl na ně, ozval se prd – zpoza Kloboučníka se vynořila růžová mlha, která ho pohltila a Kloboučník byl ten-tam.

Jeníček si pomyslel, do čeho se kurva zase upsal. Ale za záchranu Mařenky to stálo – pomyslel si, když rukou odháněl růžovou mlhu, která smrděla jako prd jednorožců. Velmi podobně jako žvýkačkoví smoothie.

Ježibabina chaloupka stála pořád na stejném místě. Jeníček nemusel ani přemýšlet a ani využívat Asmodeovu teleportovací magii, protože věděl, kam má jít. Ovšem se neobešlo bez Asmodeusova stěžování si, že ho bolí packy. A ne – Jeniček ho nehodlal nosit na rameni. Snažil se ho celou dobu ignorovat.

Stála tam samotná, tichá v měsíčním světle ozářená. Skoro roztomilá. Pohádková. Celým lesem se linula vůně sladkého karamelu, oříškové čokolády a marcipánu. To ta chaloupka. Jeníčkův žaludek se obracel naruby. Jenom díky své nenažradnosti přišel o svou sestru. Protože nevydržel, propadl své žravosti, byla jeho sestra upálena a sněděna.

Pořád viděl to, jak sesbírával z pece její ostatky, jak se prokousal řetězem z tvrdého karamelu a utekl. S brekem, s pokořením a vztekem.

,,Ale teda docela bych si kus toho perníčku dal, Jeníčku,“zasmál se temně Asmodeus a posadil se na morký trávník.

,,Aby ti huba upadla, Asmodee,“sykl po něm Jeníček až se Asmodeus načepýřil. Měl tolik negativních vzpomínek, tolik nocí, dní a měsíců si vyčítal, že ji nezachránil. A nechal ji sežrat. Jen kvůli sobě.

,,Chci se zeptat – jakou část Ježibaby chceš Kloboučníkovi přinést?“začal si olizovat packu, leč věděl, jakou odpověď od Jeníčka dostane. Teda, on si to myslel.

,,Hlavu, rozhodně hlavu, démone.“nadechl se zhluboka a otočil se k chaloupce. Asmodeus se tiše rozesmál: ,,Já to tušil. A rád ti pomůžu,“mrkl na něj a prokřupl si přední packy. ,,Víš, že perník nemá rád oheň?“ Asmodeus se postavil na zadní packy a začal mňoukat latinská slova. Jeníček cítil to napětí, když se trhala realita a travnatá půda těsně před nimi. Země se rozevřela, stromy kolem ze sebe shazovaly zbytky podzimního listí. Dveře chaloupky se otevřely přesně v tu chvíli, kdy z otevřené země vyletěly dvě obrovské ohnivé koule a zasáhly chlaloupku v plné síle. Jeníčka odhodila na zem exploze perníku. Asmodeus proletěl vzduchem se zaprskáním těsně nad ním, ještě než dopadl někam za něj, křikl letíc vzduchem:,,Sakra, to jsem trochu přehnal, co?“

Jeníček si zaclonil oči a pomalu se opřel o lokty, aby se podíval, co zbylo z chaloupky. Přesně v tu chvíli se odvalil na bok, protože těsně kolem něj proletěl kus ostré ledové kry, která mu mířila přímo na srdce.

Ve dveřích už neexistující perníkové chlaloupky stála ona – Ježibaba. Oblečená v noční sexy košilce, ve které bylo vidět úplně všechno. Na to, že jí bylo kolem sedmdesáti, vypadala velmi dobře. Prsa trojky, žádné visáky, ale pevná, hustá ňadra, černé rozevláté vlasy, temně zelené oči, obličej bez vrásek, postava modelky po třiceti – ozářená vzteklou zelenou aurou.

,,Ty! Ty, ničiteli chaloupek!“vznesla se pár desítek centimetrů do vzduchu a začala po něm svými kouzly vrhat další ledové bodce. Jeníček se převaloval jako horká brambora sem a tam až se mu začala motat hlava.

,,Zničels můj dům! Jak teď budu lovit děti? Jak teď budu takhle krásná? Kdo se opovažuje?!“křičela nočním lesem, aniž by přestávala útočit. Jeníčkovi se konečně podařilo se překulit tak daleko, aby se nedostal do jejího útoku, sáhl po jedné ze svých dýk a hodil ji směrem k ní. Mířil na hlavu a trefil by se, kdyby se na poslední chvíli nevyhnula. Když otáčela hlavu směrem k němu, všiml si, že jí pořezal tvář. Oči rudě vzplanuly, když si se syknutím sáhla na řeznou ranku na tváři. Jeníček neváhal a vyskočil na nohy ze země.

Vykřikla. Její ruce vzplanuly ohněm a vrhla se kupředu. Jeníček se připravil na útok. Když si díky ohni všimla, kdo na ní zaútočil, zastavila se asi metr od něj. Rozesmála se. ,,To jsi ty, Jeníčku! Ty jedno nenažrané prase!“

Jeníčkem projel vztek. Pamatovala si něj. Nečekaně, co?

,,A já si říkala, že jsi určitě pošel hlady, když jsi utekl. A podívejme se! On se přišel pomstít!“smála se až jí tekly slzy. Jeníček cítil tak velký hmatatelný vztek, že neváhal a rozběhl se na Ježibabu. V každé ruce měl dýku. Sekl, když byl těsně u ní, ale ona se jen ve vzduchu vyhnula a kopla ho zezadu do hlavy. Když se otáčel, sekl ji po druhé noze a protože nepočítala s tím, že ještě zaútočí než upadne, dostala přímý zásah do kotníku. Vykřikla. Jeníček padal k zemi. Než se stačil otočit, seděla mu na zádech. Ruce s ohněm mu opírala do zad. Vzduch voněl po pálícím se mase. Křičel. Zasloužil si to. Nedával si pozor, sakra!

,,A až tě usmažím, taky tě sním jako tvou sestru, Jeníčku! Oba si zasloužíte umřít!“křičela mu do ucha, když se mu ohněm provrtávala do páteře. Jeníček si říkal, že to nebude tak jednoduché – jen si sem tak nakráčet a doufat, že -

,,Za Mařenku, ty děvko!“ozvalo se zamňouknutí a Ježibaba sebou začala cukat. Jeníček neviděl přes žár jejích rukou dozadu, ale slyšel kočíčí prskání, sekání a Ježibabin křik, jekot a cukání. Najednou žár pominul. Ozvalo se žuchnutí na trávník. Jeníček se přetočil na záda, sykal u toho bolestí, aby se podíval, co se stalo.

,,Moje oči! Moje oči!“křičela Ježibaba, když se svalila na trávník, držela se za oči a převalovala se ze strany na stranu. Asmodeus seděl na zemi kousek od ní a olizoval si oční sklivec a krev z předních pacek.

,,Je tvoje, Jeníčku, vem si, co potřebuješ,“vytáhl si z packy kousek masa a vyplivl ho bokem.

Jeníček neváhal, tiše sáhl- i přes bolest v zádech – pro další svou dýku, posadil se Ježibabě, která už jen nenápadně cukala rukama, na vyvinutý hrudník a začal řezat.

,,Och! Jak moc jsi mi chyběl!“vykřikla v orgasmu Mařenka a svalila se z upoceného Jeníčka na postel. Jeníček si ji jen přitáhl do své náruče.

,,Mrzí mě, že jsem tě nechal... umřít.“

,,Nechme to být, Jeníčku. Už jsem tu zase s tebou,“políbila ho na hrudník a lehce ho kousla do bradavky. Jen s úsměvem ucuknul.

,,Jakou cenu jsi vlastně musel zaplatit za mé oživení?“položila mu ruce na hrudník, opřela si o něj hlavu a podívala se mu zhluboka do očí.

,,To je taková zajímavá historka, moje milá Mařenko,“přiskočil k nim na postel Asmodeus a očima se vpíjel do vypreparované hlavy Kloboučníka, která jim visela nad postelí. ,,Myslím si, že je to dobrá pohádka před spaním, co myslíš, Jeníčku?“

Alenka v jámě

 

Alenka si pohrávala v ruce s panenkou. Ta právě otvírala dveře do svého dřevěného domu plného nejnovějších vymožeností. Panenčin růžový cabriolet stál na příjezdové cestě před domem.

,,Vítej doma!“přitočil se k panence u dveří její manžel. Dali si polibek.

Alenka se pitvořivě zašklebila. Líbat se s klukem! Tfuj! Ještě by mohla chytit breberky!

,,Alenko, za chvíli bude oběd!“křikla do rozkvetlé zahrady Alenčina maminka stojící ve dveřích kuchyně. Ta se její směrem otočila a odpověděla: ,,Ano, maminko!“

Maminka si jen urovnala s úsměvem zástěru a zašla zpět do kuchyně. Alenka položila obě panenky do malé ale útulné kuchyně, aby si též užili společný oběd a spokojeně se postavila.

Oklepala si kousky trávy a hlíny ze svých nabíraných světle modrých šatů. Rozhlédla se po krásně rozkvetlé zahradě – každý květ svítil jinou barvou, jabloně se plně zelenaly a dávaly ta nejsladší jablka. Prostě jako z pohádky.

Najednou se přes posekanou trávu těsně před jejíma nohama mihlo něco bílého. Alenka převapeně vyjekla, ale stačila se chytit za ústa, aby se křik nedostal k maminčíným uším. Bílý flek se zastavil a Alenka byla ráda, že si stále držela ústa, protože by jinak opět vykřikla. Asi tři metry od ní stál bílý králík oblečený do sytě modrého fraku, svítivě červených kalhot a tmavě modrého cylindru. Stál vzpřímeně na zadních tlapách a přešlapoval na místě. Vypadal nervózně. Alenka si všimla velkých zlatých cibulí, které svíral v přední tlapce.

Tikal očima z ručiček hodin na nebe a zpět.

Alenka si promnula oči. Přišlo jí, že sní, protože není možné, aby tam před ní stál! Ale protože tam pořád stál, i když si promnula oči, usoudila, že to sen není.

Králíkův tik se zastavil. Jen cibule se mu pomalu otáčely v mírném větříku zahrady. Ručičky na jejich malém zlatém ciferníku ukazovaly 12:25.
Konečně si všiml jí jako svého pozorovatele. Zprudka se podíval Alence rovnou do očí. Nervózně pohodil dlouhými vousky u čumáčku a vyrazil jedním obrovským skokem do nejbližšího křoví.

Alenka neváhala a rozběhla se za ním. Musela přeci vědět, kam utíká!

I přes králíkovu neskutečnou rychlost si Alenka udržovala jen dvou metrový odstup. Stále se po otáčel. Snažil se kličkovat, schovávat se ve stínech křoví a stromů, přebíhal ze strany na stranu, ale Alenka se mu stále držela v patách.

Občas ucítila, jak jí nějaká větvička trhá sukni šatů či vršek, ale nezastavila se – chtěla dohonit bílého králíka!

Vedl ji stále hlouběji do lesa. Alenka už cítila, jak ji píchá v plicích, když se králík konečně odrazil oběma tlapkami a – Alence přišlo, že udělal ve vzduchu piruetu, aby se přesvědčil, zda ho Alena stále sleduje - skočil rovnou do nory. Nora byla i z dálky obrovská – skoro jako pro medvěda. A tak Alenka neváhala – odrazila se taky oběma nohama a skočila do nory.

Nora ale nebyla tak velká, jak se se Alence zdálo – vchod byl na celé její tělo moc úzký a tak se zasekla ve vchodu přesně v polovině. Jelikož měla ruce těsně u těla, když skákala, měla je po zápěstí uvězněné venku. Cítila nohy ve vzduchu, jak sebou zmítají ze strany na stranu, nahoru a dolů. Prsty se snažila odhrabat hlínu kolem vchodu, ale nešlo to. Byla uvězněná.

Zadívala se do temné nory. Popotáhla. Byla tak hloupá! Jak se teď dostane ven?

,,Mamí!“vykřikla vyděšeně a zmučeně. Když se v noře ztratila poslední ozvěna, těsně před její hlavou se rozžhavilo světlo. Byl to bílý králík, který v pacce svíral starý zapalovač. Alenka sebou co nejsilnějši škubla, ale ani tak jí nora nepustila tam a ani zpět.

,,Prosím, pomoz mi, králíčku,“špitla na něj. Králík se pousmál koutkem úst a pískl do tmy nory. Alenka uslyšela z dálky hopsání a, než se nadála, kolem ní se objevil další tucet králíků oblečených do nejrůznějších kostýmů a šatů.

Alenka cítila slzy v očích. Byla zachráněla! Bílý králík jí pochopil.

,,Zavolal sis pomoc! To je skvělé!“popotáhla soply a pozorohlédla se po ostatních chlupáčích.

Ti se k ní začali stahovat krůček po krůčku. Pomalu. Trochu vyděšeně, trochu nebezpečně. Najednou si všimla, že nemají přátelské oči. Cítila z nich krvežíznivost a... hlad.

,,Je čas na oběd, Alenko,“pronesl davem bílý králík a ťukal přitom na cibule. Ty ukazovaly 12:30.